Moje zkušenost

Human design systém jsem potkala před 15ti lety, když mi bylo 23. Psal se rok 2009 a já zažívala první hluboká zklamání v osobním životě. Neměla jsem nejmenší ponětí, kdo jsem a co tady dělám. Měla jsem pocit, že mi něco chybí, že bych se měla změnit, aby mě druzí měli rádi. Byla jsem vychovávaná, že je třeba přikládat důležitost tomu, aby se mnou všichni byli spokojení, ale na tom, jak se cítím uvnitř zase tolik nezáleží. Snažila jsem se, abych v ničem nevyčnívala z řady, hlavně plnila své povinnosti a byla tzv. „hodná holka“, co vystuduje vysokou školu a najde si nějaké dobré zaměstnání. Něco mi ale říkalo, že život musí mít nějaký hlubší smysl, než co jsem dosud znala, a tak jsem se začala zabývat meditací, jógou a různými sebepoznávacími technikami. Hledala jsem odpovědi na různé otázky, které mě nasměrovaly až ke knihám indického mistra Osha a jeho učení.

Při jedné mojí cestě po Asii jsem úplnou „náhodou“ potkala ženu, která mi představila Human design (HD). Chtěla znát jen čas, datum a místo mého narození. Ukázala mi grafickou mapu – můj Bodygraf a řekla mi k tomu pár vět. Objednala jsem si u ní obratem osobní výklad. Ten trval asi 2 hodiny a já jsem byla v šoku. Po tom všem “hledání” jsem měla pocit, že konečně někdo “vidí” moje vnitřní dilemata a dokáže je přesně popsat. Nechápala jsem, jak je možné, že někdo, koho vůbec neznám, dokáže z obrázku vyčíst to, co jsem na nějaké úrovni prožívala, ale nedokázala jsem to sama pro sebe uchopit. Dozvěděla jsem se, jaké charakteristiky jsou mi od narození dané, jsou konzistentní, a proto se na ně mohu v životě spoléhat. Taky jsem se dozvěděla, v čem jsem velmi ovlivnitelná a zranitelná – v mém případě to byly právě nestálé emoce, způsob myšlení a vyjadřování. Právě tomu jsem ve svém životě přikládala velkou důležitost a snažila se to vykompenzovat tím, že jsem se prezentovala jako intelektuálně zdatná studentka, která “má jasno” na mentální rovině a umí své myšlenky velmi chytře vyjádřit. Rovněž jsem se snažila být vždy společensky a emocionálně otevřená, abych náhodou někoho nezklamala nebo si o mě ostatní nemysleli nic špatného. Snaha zavděčit se ostatním a dělat taková rozhodnutí, abych se vyhnula konfrontaci a pravdě, bylo něco, co mě provázelo celý můj dosavadní život. Téměř chronicky jsem se bála jakékoliv nepříjemné emocionální reakce okolí, a proto jsem se také vždy vyhýbala jakýmkoliv nepříjemnostem, zejména co se týče lidí, které jsem považovala za „autority“. Když jsem se dozvěděla, že “vyhýbání se konfrontaci a pravdě” je kompenzační strategie otevřeného centra Solar Plexus (jako v mám případě), bylo jasné, že tudy cesta opravdu nevede.

Výklad mi přinesl velkou úlevu a v kontextu toho, co jsem tenkrát o sobě (ne)věděla, jsem konečně dostala odpovědi na moje otázky. V tu chvíli jsem se přestala  zabývatdalšími technikami a začala jsem se dívat víc dovnitř, vracet se sama k sobě a ke svému tělu. Human design mi ukázal, že moje rozhodovací autorita není moje mysl (jak jsem si celý život myslela), ale sídlí v mém těle v oblasti podbřišku. Je přímo propojená s mojí intuicí a instinktem, jinými slovy se spontánní reakcí mého těla, které vždy ví, co je pro mě správné a co ne.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co to znamená, rozhodovat se spontánně v reakci podle pocitu v těle, ale po čase jsem to začala aplikovat v praxi. Respektive jsem si začala všímat situací, kdy se řídím tím, co mi říká tělo a kdy dělám mentální rozhodnutí, a jaký je v tom rozdíl. Mentální rozhodnutí mi nikdy nepřinesly to, co jsem si od nich slibovala a téměř vždy se dostavilo zklamání a frustrace. Naopak vše, co se odehrálo neočekávaně, nenuceně a spontánně mi přinášelo radost a spokojenost.

Musím se přiznat, že to nebyl vůbec jednoduchý proces. Říká se, že se všechny buňky se v těle promění každých 7 let. Stejně tak dlouho trvá i proces tzv. “odpodmiňování”, tedy zbavení se nefunkčních vzorců chování a myšlení, které si mysl v dětství vytvořila, aby vykompenzovala ty aspekty naší přirozenosti, které jsou v nás nestálé. To ovšem neznamená, že nám něco chybí. I když nemám např. definované centrum emocí, neznamená to, že žádné emoce necítím. Naopak, cítím je velmi silně, ale vím, že jsou velmi proměnlivé a záleží na tom, s kým zrovna jsem. Proto se na ně nemůžu spoléhat, když se o něčem rozhoduji, ale ani se jim vyhýbat, tedy zejména těm potenciálně negativním.

A tak jsem pochopila, že se celý život snažím na sobě vylepšit něco, co nikdy nebylo rozbité, a proto to nedokážu ani napravit. Bylo potřeba to nejdřív uvidět a přijmout, protože ve skutečnosti se mnou nikdy nebylo nic špatně. 

Součástí procesu „odpodmiňování“ bylo postavit se věcem tak, jak jsou, jakkoliv to bylo nepříjemné. Právě konfrontace s realitou, s vlastními stíny a frustrací byly prvními a nevyhnutelnými kroky ke změně a sebepřijetí. I přesto, že jsem HD po návratu do ČR velmi intenzivně studovala a měla všechny nezbytné informace ohledně toho, jak dělat „správná rozhodnutí“, stejně jsem se pořád musela vypořádávat s myslí plné pesimismu a s vlastními omezeními. Začala jsem ale víc a víc naslouchat svému tělu. Teď zpětně ani nedokážu říct, jak by můj život vypadal, kdybych HD neznala. Co ale vím jistě je, že jsem byla ušetřena spousty dalšího zbytečného utrpení a pocitů viny.

Experiment s HD mi dal možnost přijmout se a mít se ráda taková, jaká jsem. Naučila jsem nevěřit všemu, co mi říká moje mysl o tom, co bych měla na sobě změnit, co bych měla dělat jinak nebo jaká bych měla být, aby mě ostatní měli rádi. Když je potřeba, do konfrontace jdu. Vím, jak dělat rozhodnutí, která jsou pro mě správná, a také vím, že se dokážu vypořádat s jejich následky. Vím, že trpělivost je nezbytná na cestě k jakékoliv transformaci a že žádné „zkratky“ nefungují. Důvěřuju životu v tom, že co je pro mě, tak ke mně přijde a nemusím to nikde hledat. Vím, že nemám na výběr v tom, jaká jsem, ani v tom, co mě baví nebo frustruje. Pozoruji sebe sama a svět kolem sebe takový, jaký je, aniž bych potřebovala něco měnit. Změna se stane ve chvíli, kdy se stane, bez ohledu na moji vůli. Poslouchám svoje tělo a dopřávám sama sobě, co mi dělá dobře. Můj život se stal mnohem jednodušší a zároveň naplněnější, protože jsem přestala plýtvat energií na věci, které mě frustrují a na které nemám energii. Dělám to, co mě baví a jsem vděčná, že jsem měla možnost potkat HD a díky němu opravdu změnit pohled sama na sebe a svůj život jako takový.